Proto je našemu myšlení nepochybně blízký princip sdílené ekonomiky. Princip, kdy vlastník věci užívá tuto věc jen částečně a částečně sdílí její užívání s osobou jinou buď za úplatu, nebo za sdílení její věci. Organizace je jednoduchá. Stačí internet a neformální dohoda. Bez složitých několikastránkových smluvních ujednání, ale také bez ohledu na složitou veřejnoprávní regulaci. Potíže této sdílené, jak se říká „postspotřební“, ekonomiky nastávají, až když se internetové organizace chopí konkrétní subjekt. Nabízí ubytování v soukromých bytech s tím, že nejde u běžné ubytovací služby, odvoz autem s tím že nejde o taxislužby. Nepotřebuje licenci k provozování hotelových služeb ani kontrolu způsobilosti ubytovacích zařízení. Nepotřebuje licenci k taxislužbě, přezkoušení řidičů nebo kalibraci taxametrů. Je tudíž levnější a konkurenceschopnější než „kamenní“ poskytovatelé služeb.

 

Ti se pochopitelně bouří a jsouc řádně registrovanými subjekty, které platí daně, obracejí se na soudy. Napadení se brání: jsme jen zprostředkovatelé, služby ve skutečnosti poskytují ti, kdo půjčují byty nebo vozí lidi. Tu záleží na extenzitě soudního výkladu, co je a není služba. Naposledy ve věci žaloby profesní organizace taxislužeb z Barcelony generální advokát Soudního dvora EU Maciej Szpunar ve svém výkladovém stanovisku říká, že zprostředkovatel je toliko ten, na jehož konání je výsledná služba nezávislá, nikoliv tedy třeba organizátor osobní přepravy lidí.

 

Soudní dvůr se asi ke svému generálnímu advokátu přikloní, ale je třeba zamyslet se nad širší příčinou vývoje postspotřební ekonomiky, a tou je přeregulovanost. Budeme-li regulérní poskytovatele služeb neustále zatěžovat dalšími a dalšími byrokratickými omezeními, budou se bránit buď jejich nedodržováním, anebo vymýšlením způsobů, jak vytvářet dojem, že jejich činnost nenaplňuje právní pojem.  

Autoři: Michal Tomášek