Český názor, že náš dohled nad finančními institucemi je ten nejlepší a nepotřebuje tudíž zásahy z EU, není v moderní historii našeho státu ničím novým. Už na počátku devadesátých let vyhlašovali čelní čeští politici, že evropské bankovní předpisy jsou „návratem k regulaci trhů“, a že naše pojetí dohledu je tržním řešením. Výsledek byla bankovní krize poloviny devadesátých let, kdy většina českých bank zkrachovala a ty velké musela nakonec vláda koncem století sanovat a rychle prodat do zahraničních rukou, aby nepřišla o hlasy voličů. V téže době nás Evropská komise v rámci přístupových rozhovorů donutila přijmout všechny předpisy EU o kapitálové přiměřenosti, konsolidovaném dohledu, úvěrové angažovanosti i o dalších náležitostech obezřetného hospodaření komerčních bank.

Evropský bankovní dohled je ve skutečnosti již léta sjednocen, a to obsahově. Není ovšem jednotný co do subjektu, který má dohled vykonávat. V řadě zemí EU se prosadila odluka dohledu nad finančními institucemi od centrální banky podle nového britského modelu. Britský FSA (Financial Services Authority) je také dohledem konsolidovaným. Soustřeďuje se tedy na všechny subjekty, které vykonávají činnost na finančních trzích. Jednou z příčin poškození tisíců střadatelů na českých finančních trzích na přelomu tisíciletí bylo i stanovisko našeho dohledu, že dohlíží jen na ty subjekty, které mají na štítku dveří název „banka“. Po dlouhých diskusích s Českou bankovní asociací ČNB náhle změnila názor a přijala koncepci konsolidovaného dohledu a otevřeně řekla, že si přeje mít co nejvíce dohledových kompetencí, až po přijetí eura ztratí kompetence měnové. Tak u nás vznikl evropsky unikátní model superdohledu u centrální banky. 

Sama Evropské unie se sjednocením subjektů dohledu nad finančními institucemi původně nijak nepospíchala. V souvislosti se založením Evropské centrální banky v roce 1999 Maastrichtská smlouva v roce 1992 předpokládala, že ECB bude přispívat k plynulému provádění opatření, které národní centrální banky přijaly v oblasti dohledu nad finančními institucemi. Lisabonská smlouva v roce 2009 příslušnou formulaci sice poněkud zesílila směrem ke koordinaci dohledových opatření, ale jinak se nic zvláštního nestalo. 

Proč tak vehementně odmítáme jednotný dohled v rámci EU? Nabízejí se dvě možná vysvětlení. Buď si opět, stejně jako v devadesátých letech, myslíme, že umíme dohlížet nad bankami lépe než kdokoliv v Evropě. Anebo podléhá vláda starým argumentům úředníků o vlastní nepostradatelnosti. V každém případě iluze skvělého českého dohledu je vzpomínkou na budoucnost. Zvláště v době, kdy 98 % bilanční sumy českých bank leží v zahraničních rukou.

Autoři: Michal Tomášek