Mezinárodní právo je obor zvláštní, mimo jiné také relativitou sankcí. Jestliže bylo mezinárodní společenství nakonec ochotno akceptovat okupaci Československa v roce 1968 či britskou anexi Falklandských ostrovů (včetně referenda) a koneckonců i problém Kosova, je těžké nasazovat farizejskou tvář vůči krymské otázce. Komise mezinárodního práva mohou do nekonečna zasedat a vytvářet nové a nové principy mezinárodních vztahů, aby se stejně nakonec rozhodlo v Moskvě, Pekingu nebo Washingtonu. U vědomí své příslušnosti k oboru evropského práva musím na tomto místě s politováním konstatovat, že pro vliv Evropské unie na mezinárodní právo stále platí okřídlená věta Henryho Kissingera: „když volám do Evropy, komu vlastně volám?“

Musíme si uvědomit, že dnešní Rusko není Ruskem počátku 90. let, které jsme byli zvyklí mentorovat, mimo jiné také poučkami o demokracii, vůli občanů a referendech. Zdá se, že se v tomto směru hodně naučilo. Ostatně Krym byl připojen k Ukrajině v roce 1954 stranickým rozhodnutím Nikity Chruščova, tedy mimo vůli obyvatelstva. Čili Rusové mohou argumentovat, že se právě teď snažili skutečnou vůli lidu zjistit a staví před nás otázku: lze uplatňovat (ukrajinskou) ústavu proti vůli (krymského) obyvatelstva. Otázku nikterak novou. I v EU ji známe. Švédsko je povinno zavést euro, pokud splní všechna konvergenční kritéria, což by asi nebyl problém. Na druhé straně Švédové dvakrát dali v referendu najevo, že euro nechtějí. Lze Švédsko žalovat pro porušení smluv o EU proto, že respektují vůli vlastního obyvatelstva? Takovou otázku si nikdo neodváží položit. Švédsko raději schválně neplní podmínku účasti v evropském mechanismu směnných kursů. Nejsme tak trochu obětí představ o vlastní právnické dokonalosti?

Autoři: Michal Tomášek