Nakonec tedy převážila politická vůle a zemi rozdělili dva rázní politici Václav Klaus a Vladimír Mečiar na vlastní politickou odpovědnost. Historie jim dala zapravdu, protože dnes se drtivá většina v obou národech shoduje, že současné vztahy, soužití a spolupráce Čechů a Slováků jsou nejlepší, jaké kdy byly. Za zaznamenání stojí vzpomínkový výrok Václava Klause, že „jsme tehdy měli štěstí, že na nás svět neměl čas.“ Jinak by prý k nám začali proudit zástupy emisarů z Bruselu, aby nám radili, jak to či ono dělat či nedělat a proces rozdělení vůbec komplikovali.

 

Vzpomeňme na referendum, které se konalo před více než rokem, kdy si (těsná) většina Britů odhlasovala, že nechce být v EU. Od té doby jsou to spíše bruselští úředníci, kteří jednání komplikují, aniž by za průtahy či dokonce neúspěch mohli někdy nést nějakou politickou odpovědnost před voliči. Však také Thereza Mayová dala najevo, že by bylo lepší jednat přímo s představiteli členských států, které jsou podle evropského práva pány smluv. Také mandát takových představitelů odráží nějaký výsledek voleb, a tudíž skýtá i naději, že si budou uvědomovat svoji politickou odpovědnost.

 

Za vrchol demokracie je leckdy podáváno rozhodování obecného lidu – plebis scitum, čili plebiscit. Mezi ním a referendem není žádný rozdíl, ač se některé učebnice snaží ho najít. Snad jeden, spíše v konotaci obojího. Svěřit rozhodnutí lidu – referre ad populum, tedy referendum, může navozovat i možnost alibi pro politiky, kteří nechtějí rozhodovat sami. Československá zkušenost ukázala, že je nejlepší, když se politické reprezentace dohodnou. Atmosféra jednání po referendu o brexitu totiž ukazuje, že referendum nemusí ve skutečnosti vyřešit vůbec nic, když chybí dobrá vůle těch, kdo mají najít konkrétní řešení.

Autoři: Michal Tomášek