Atmosféra počátku devadesátých let byla ve vztahu k tehdejším Evropským společenstvím nadšená. Snad to byla reakce na reorientaci na Západ, snad léty zažitá nutnost hledat vzory ve velkých centrech, u leckoho možná snaha proevropským horlením zakrývat svoji nedávnou horlivost směrem opačným. Ať to bylo jakkoliv, říci tehdy něco kritického o ES,snažit se korigovat rodící se smluvní vztahy s nimi bylo považováno za svatokrádež, ne-li za projev předlistopadového myšlení. V tomto étosu doby se zrodilo první smluvní uspořádání, které, řeknu to otevřeně, mohlo být pro nás výhodnější. Na diplomatické úrovni jsme ovšem nemohli vyjednat nic lepšího, pokud jsme necítili podporu našich čelných politiků. Ano, i těch, kteří o pár let později dávali na odiv svou euroskepsí a nad Unií zvedali obočí.

Oficiální výzvy, abychom dnes všichni diskutovali o výhodách členství a bránili tak řádění zastánců czexitu, by proto měly zohledňovat i otázku historického vývoje naší kandidatury na členství a následného vývoje členství samotného. Je veřejným tajemství, že jednotlivé členské státy mají v unijních orgánech své vlivné zástupce, kteří jsou tam schopni vylobbovat takřka cokoliv. A nemusí to být jen státy velké. Vezměme kupříkladu Lucembursko, které si prosadilo rozšíření počtu soudců Tribunálu, a tedy více peněz z pobytu takových lidí ve své zemi, a to přes odpor členských států jiných.

Ti, kdo ukazují prstem na Brusel jako na původce všeho zlého, neznají základní princip evropského práva, totiž že EU nemůže udělat to, co nechtějí členské státy. Bohužel nejen ve smyslu tvorby práva, ale také jeho aplikace a interpretace. Mohu tu parafrázovat známou Kennedyho větu slovy: neptejte se, co může EU udělat pro nás, ale co my můžeme udělat pro EU. Ve smyslu mít tam dost silných osobností, které také budou prosazovat naše zájmy. Ty nám, bohužel, zatím chybějí.  

Autoři: Michal Tomášek