V hlavním městě Belgie a celé EU kandiduje v municipálních volbách strana s příznačným názvem ISLAM, která si vytyčuje ve svém programu rozšířit mešity a povinné oděvy pro muslimy (a možná časem i pro nemuslimy). Nejsem žádný odborník na muslimské zvyklosti ani na právo šaría, ale pochopil jsem jedno: muslimské země nejsou ve vnímání a aplikaci islámských zvyklostí totožné. Omán patří, pokud jde o nemuslimy, k těm nejtolerantnějším. Tolerance má, pravda své meze: v plavkách by někoho sotva pustili do mešity, ale ve styku s místním obyvatelstvem se nemuslim cítí příjemně. Obdobně jako v Kataru nebo Spojených arabských emirátech. Že by bylo bohatství to, co činí muslimy tolerantnějšími? Odborníci tvrdí, že islámský radikalismus vzniká v chudších a sociálně vyloučených místech, kde se formuje odpor vůči většinové a bohatší komunitě.

Jako právník vnímám, že ani pojetí práva šaría není ve všech muslimských zemích jednotné. Konkrétně v Ománu rozhodně nestojí nad zákonem, ale žádný zákon nesmí s ním být v rozporu. V Bahrajnu říkají, že šaría je jako systém regulace společenských vztahů až na pátém místě, tedy před zákony a jejich soudcovským výkladem. Jenže ani jedno ani druhé nesmí koneckonců proti šaría směřovat. Stavět šaría nad právo a zákon, včetně našich zákonů evropských a rozhodnutí evropských soudů, není tedy nutně muslimský princip. Problém může nastat tam, kde se muslimům zdá, že naše zákony z principů šaría nějak vybočují. Pokud však chtějí v našich zemích žít, měli by se vyznačovat alespoň takovou dávkou tolerance, jakou vůči nám Evropanům vidíme v bohatých muslimských státech. A to by mělo platit i naopak.

Autoři: Michal Tomášek